Bullets

Stín...

15. září 2008 v 21:10 | a-soon
Uprostřed davu tmavý je stín.
Nikdo ho nevidí, nebo vidět nechce.
Přitom každý o něm ví.
A vidět je lehce.
Uprostřed ulice černý je stín.
Zdroj strachu nebo lítosti.
Přehlížen každým kolemjdoucím.
Svírán svojí bolestí.
Uprostřed srdce bolestivý je stín.
Snad kvůli něčí bodné ráně.
Ze zoufalství či malichernosti.
Nebo kvůli jiné dámě.
Uprostřed místnosti krvavý je stín.
Ke svému spánku nejspíš důvod měl.
Nikomu nesvěřil se s důvodem svým.
Asi aby lépe zapomněl.

Štěstí

6. dubna 2008 v 16:21 | a-soon
Je ráno... Otevřeš oči a zjistíš, že štěstí stále ještě nepřišlo... Vstaneš a začne Tvůj den...
Je poledne... jíš sám a kolem Tebe stále nikdo... štěstí stále ještě nepřišlo... Neztrácíš hlavu, den ještě nekončí...
Je večer... díváš se z okna stále myslíš na to, že tu ještě není...
Je noc... spíš, ale v mysli máš pořád tu samou otázku... Kde je?
Celý život se Ti opakuje to samé... a štěstí pořád nikde...
Pak jednou jdeš v noci temnou uličkou... S nadšením se podíváš do malého otvoru a s úsměvem řekneš: "Tak pojď!" Konečně jsi dostal štěstí. I když sis ho možná představoval jinak... ano určitě, ale úplně na začátku...
............................................................................................................................................................
Nikdy se nesnažte hledat štěstí. Nikdy se nesnažte někomu štěstí brát. Vždycky si Vás najde samo, ať už v jakékoliv podobě.

Smrt

6. dubna 2008 v 16:11 | a-soon
"Smrt je jen slovo... Nevěříš? ...Nikdo neví, co znamená*90*"*349*
"Smrt je lék, který pomůže na všechno...*349* Ale každý by ho měl použít, co nejpozději*90*"

Realita

25. března 2008 v 21:04 | a-soon
Když je někdo sám,
100 lidí si ho ani nevšimne,
50 lidí se k němu otočí zády,
10 lidí ho polituje,
5 lidí se ho zeptá, co se stalo,
ale ani 1 nejde a nepomůže mu...

In Vain....

25. ledna 2008 v 13:00 | a-soon
Kdyby...se nic nevrátí!
vzpomínka zůstane, když...
úplnou zbytečností
rukou ne prázdnou
a hlavou horkou
chvílí malou,
ale rozhodující
rozhodne se jít
jít a hrdě bránit...
koho?
zřejmě čest...
za jakou cenu...
musíme ale uznat
že do toho šel
a ne jenom mluvil...
ruku v pěst
na srdce položit
vzdát čest a vpomínat
můžeš jen...

From history....

11. prosince 2007 v 21:03 | a-soon
Dont Stop!
Proč někdo nedodrží to, co slíbil, že nechá být...
Nic nepomůže... teď je krev na dlaních...
Asi se nedá nikdy nic slibovat...
Stejně tak si určit, koho chceme milovat...
Dělají to snad v tom hrozném domnění...
Že se jim život k lepšímu nezmění...
Žijí na světě pořád sami...
Nikým milován....
S*m*r*t (odlišné názory...)
- Možná to není ideální nápad... ale lepší než chodit a po svém životě si šlapat....
- Ne, nikdy! Nevzdávám se bez boje... Naděje tu pořád je... i když malá...

Love You!

6. listopadu 2007 v 22:12
Byla jsem smutná...
Chtěla jsem jít a jako tenkrát vzít žiletku a vyrýt si Tvoje jméno do kůže...
Neudělala jsem to...
Ne proto, že Tě nemiluju...
naopak...
Ale proto, že Tvoje jméno si nazaslouží být vyryté na mé kůži...
Ale jedině v mém SRDCI!!!! *349* *3915*

When...

10. října 2007 v 20:56 | a-soon
Až se Ti jednou podívám do očí a Ty poznáš, že je to naposled, neodsuzuj mě a užij si tu chvíli...poslední...

Až Ti jednou řeknu, už Tě nemiluju, neodsuzuj mě, respektuj můj názor...

Až jednou pustím Tvoji ruku a Ty poznáš, že je konec, neodsuzuj mě, věř tomu, že k tomu mám důvod...

Až Ti jednou řeknu sbohem, neodsuzuj mě a snaž se mě pochopit...

Až se Ti budu snažit omluvit, vyslechni mě a věř, že mi nejseš jedno...

Až ke mně budeš cítit jenom nenávist, vzpomeň si na to, že to jednou mezi námi bylo krásný...

Až zjistíš, že nejsem jediná na světě, nezapomeň, že nejsem ani stejná jako ostatní...
Až mě jednou znovu potkáš, neotáčej se ke mně zády...
Až se někdy stane to samé znovu, řekni si, že nejsem ta špatná jenom já....
A až zůstaněš jednou sám, je to proto, že ses ke všem otočil zády Ty...

Princess...

7. července 2007 v 21:17 | a-soon
Už nejsem ta zakletá princezna,
co je uvězněná v nedobytném hradu,
co má pocit, že svou lásku nikdy nepozná
a zná jen trápení a zradu.

Možná jsem se jenom koukla do zrcadla,
a zjistila, že ta princezna opravdu nejsem,
jako šípková Růženka do spánku jsem neupadla
nebo se neztratila v pohádkovém lese.
...............................................................................
Jednoho dne holčička četla jednu pohádku,
přála si být princeznou, uvězněnou na zámku.
Když pak princ nepřišel, holčička to vzdala,
možná jenom cestu nenašel... nebo jiná si ho vzala.
Teď bloudí lesem zmatená, nemůže najít cestu zpátky.
Oči uplakané, v srdci zraněná.
Už nevěří na pohádky!

Heart Breaks...

21. května 2007 v 19:02 | a-soon
Uplakané srdce, co za lásku by nebe dalo...
Pláče a život ho nebaví...
Těch zamilovaných chvil bylo málo...
Zbyl mu jen smutek a obavy…
Jen jednou opravdu jisté si bylo...
Že určitě miluje...
Jenže svoji šanci nechytilo…
A příští lásku sobě slibuje...
Jen vzpomínka, naděje a plno smutných chvil...
Zbylo mu jen trápení a samota...
S pláčem ruku v ruce žil...
A s bolestmi života...
Jenom po světě chodím...
Smutně před sebe hledím...
Nosím smůlu všem svým...
Lidem milovaným……………….

Princess of Darkness...

10. května 2007 v 19:07 | a-soon
Srdce černé, duše čistá?
Čímpak se tak stalo?
Sama sebou není a nebyla si jistá
Proč se na ní štěstí neusmálo?
Všechny ty rady a poučování od ostatních lidí…
Už nechtěla slyšet ani jedno slovo...
Co se doopravdy děje v její hlavě nikdo nevidí
A do srdce malou dírku udělalo olovo…
Co se to vlastně stalo a jak?
Co vlastně přimělo ji zmáčknout spoušť
Rada moudrá do života… nebo naopak?
V její srdci, v její hlavě byla jenom pustá suchá poušť...
Viděla umírat sebe samou a stejně se dívala...
Nikdo jí nezakryl ten výhled přes černé brýle...!
Nikdo jí nepomohl, když deprese mívala...!
potom přišla už jen ta poslední chvíle...
Ani řádku nenechala...
Na to neměla odvahu…
Naposled se neusmála...
Když lehala na podlahu...
Princ nepřišel, byl už čas jít!
Svírala ji samota...
Strašně si přála odejít na vždy snít...
Pryč od krutého života…
.................Pod sebe jen stihla napsat do prachu:..................
P.S. Neplakej!

Soldiers fEar...

26. dubna 2007 v 19:07 | a-soon
Ještě oči nezamhouřil,
rozkaz praví: do boje!
Strach je vidět na každém kroku…
psaní domů… sbohem máti…
už se asi nevrátím…
sotva cigaretu dokouřil
nabíjí zbraň, pálí.
ruce třesou se…
Hlava neví, co bude dál,
bojí se myslet na smrt.
Bůh neví jestli život
má vzít nebo dáti
a černé průvody s sebou
nesou další ránu…
A z bezpečné vzdálenosti
sleduje vše generál.
Voják jenom jako figurka
bojuje za chtivost jiných
s kapkou statečnosti
a mořem beznaděje
utíká vstříc střelám
padá k zemi.
Nikoliv postřelen
zvedá se a běží, pálí,
uvidí ještě svoji mámu...?
Každé malé chviličky života
si cení
a v dáli bílá vlajka září
že by jenom představy?
stojí a promne oči.
Ne…žádné klamy
Vítězství!

Nightly StrEEt...

26. dubna 2007 v 19:03 | a-soon
Holohlavý kluk jde noční ulicí
ruku ještě teplou od své milé
po hlavě stékají kapky deště
a lampy divně svítící
stíny ho dohánějí
a nejistota stoupá
uvědomuje si nebezpečí
myšlenka to hloupá!
nesmysl!
jde dál a najednou cítí bolest…
červené teplo na ruce
cizích lidí úmysl
mu vrazit nůž do srdce
otáčí se… mizící stíny
padá na zem…
opouští na vždy svou milou
nikdo nezná pocit viny
byl by blázen…
ale život tak nevinný
zhasnul jako svíčka hořící…

REscuE...

11. dubna 2007 v 22:29
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdekdo-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouše nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a ani by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk není teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastalo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohádali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli těžce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám děkuji".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretiny, nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slzami ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A teď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...



Zdroj = milovat.estranky.cz

SwEEt DrEams...

8. dubna 2007 v 0:45 | a-soon
Za smíchem skrývá se jen uplakaná tvář...
neumí se jiným dívat do očí...
nad hlavou pohasíná svatozář...
a srdce má pocit, že se rozkočí...

Nevěří na lásku, nevěří na štěstí...
v ruce psaníčko na rozloučenou...
snad jí tohle někdo odpustí...
mraky s deštěm už se ženou...

Vítr rozčesává jí vlasy...
leží nehybně a tiše...
nad ní beznadějné hlasy...
její dech už není slyšet...

Nevěděla komu svoje srdce dát...
nechtěla aby se o něj někdo pral...
najednou se jí chtělo hrozně spát...
a ten studenej déšť smrti stále neustal...

Teď černý průvod prochází...
smutek a zášť nesou lidé v sobě...
a smutná tvář klid nachází...
v černém a studeném hrobě......

Bring mE to lifE...

7. dubna 2007 v 21:11 | a-soon
Když se člověk přestane umět smát...
dívá se na svět s nenávistí...
přestane mít smysl milovat...
a jenom na to, jak to skončit myslí...
Neví, kterou sebevražednou metodu by měl použít radši...
život tak křehký je...
tak hrozně málo stačí...
k tomu jít spát navždy nevinně...
Zklání se nad postelí a čeká na vhodnou chvíli...
hodiny na zdi bijou půlnoc...
už jenom tyhle poslední hodiny života mu zbyly...
ničivá deprese a bezmoc...
V jedné ruce drží pistoli, v druhý svírá kříž...
kulka se svým jménem v zásobníku...
na stole papír se vzkazem: "Má milá bývalá litovat mě nemusíš..."
a krvavá skvrna na chodníku...
Zděšení lidí z okolí...
nejistota a panika...
zlomené srdce už nebolí...
a smutný život zaniká...
Jenom pár slov ještě vzkážu...
na tomhle světě se už nikdy neukážu....
Dost těchto myšlenek na budoucnost, která má je jeden smysl..
a jen pro toho, kdo boj života neunesl...

InnocEnt soul...

2. dubna 2007 v 16:01 | a-soon
HubEná holka na patník sEdá...
NevníMá svět... je celá blEdá...
Po tvářích jí stékají slané kapky...
A přitom z nEbE padá déšť sladký...
Neváhá, lEhá sI, srdcE jí buší...
Do kapsy sahá... bLízkoU smrt tuší...
ŽilEtka zablEsknE sE v tom denním svitu...
KrEv stéká po těla a ona dává sbohEm světu...
Z posledních sil vstane... zavírá oči...
Náklaďák jEdE... ona pod něj skočí...
Co asi tomUhlE bylo důvodem...
že Ta nEvinná dušE rozloučila sE s osudEm...
ZřEjmĚ už nEmohla žít... tak moc nejistá byla...
Za to svoji smrt si pojistiLA......

Tears don't Fall

18. března 2007 v 15:46 | a-soon
Vítr venku pěkně skučí,
já povídám Ti pohádku…
Vidím v odlesku Tvých očí…
že něco není v pořádku…
Chováš se nějak neobvykle…
Snažíš se nedat to na sobě znát…
že bys možná kula pikle…
Dávám Ti pusu a jdu spát…
Spím a zdá se mi že něco slyším…
špatné tušení já mám…
Blízké trápení já tuším…
Asi proto, že Tě dobře znám…
Probouzím se a tvoji přítomnost hledám jen stěží…
Třesu se… Nevím kam jsi zmizela…
Mráz po těle mi běží…
Pročpak jsi se mnou už být nechtěla…?!
Přemýšlím, první slza na tváři …
Za ní následuje druhá…
vsákne se na polštáři…
a na nebi je vidět duha…
Myslím na Tebe a dveře jsou stále zavřené…
Odešla jsi mi…asi jsi to tak chtěla…
Mé srdce je zlomené…
A má láska uletěla…
Dneska už nepláču… už je líp…
Jdu vstříc svému osudu…
Sobě jsem dal jeden slib…
už nikdy nikoho milovat nechci a nebudu……!!!

To the end...

16. března 2007 v 0:17 | a-soon
Jedu hroznou rychlostí...
užívám si svobody...
Nevnímám... neplánuju..
nevěřím na náhody...

Vím, že můj život může skončit každou chvílí...
Užívám si to... nevadilo by mi ani kdyby se mi něco stalo...
Vlastně si to přeju... k životu už nemám ani trochu síly...
A krásnejch chvil? těch bylo hodně málo...
Vzpomínám tečou mi slzy...
Nic nemám... jenom tenhle okamžik...
Tak rychlý a přesto trvá tak dlouho...
Tak moc mě všechno mrzí...
Tebe jsem ztratil... rodinu jak by smet...
Přátelé se na mě vybodli... nechali mě se topit...
Copak člověk může žít tehle svět?!
mně nezbývá nic jiného než zastavit a jít se opít...

Jenže jedu dál... Jedu a neohlížím se... ručička v tachometru stoupá...
Kdy asi skončí tahle chvíle proklatá...
Tahle myšlenka o smrti je tak naivní a hloupá...
ale ta chvíle je přesto nezvratná...
Každý okamžik, pohled na svět může být poslední...
Odpočítávám čas...
Na nebi pálí slunce polední...
Možná tenhle pocit zažil každý z Vás...

Čekám, jestli nějaká duše nenajde se...
Co by řekla stůj a buď se mnou...
Ale nikdo se neozývá...smrt už kosu nese...
A já pořád sám s tou myšlenkou... smrtí posedlou...
Poslední pohled na svět... zavírám oči...
Jedna duše zbavila se žití...
Někdo umřel... a svět se pořád točí...
a na moři stejné vlnobytí...
Člověk si občas potřebuje uvědomit, že život má smysl...
Jenže někdy k tomu už příležitost nedostane...
Tenhle člověk už žít neunesl...
Nad hrobem teď vítr vane...
Ke hrobu nikdo nechodí...
Nikdo takový už není...
Nikdo kolem za ruku se nevodí...
Je konec všeho milování....

Reason for...

12. března 2007 v 0:40 | a-soon
Řežu se do ruky jako posedlá...
Mám k tomu důvod...
Má láska mě podvedla...

Teď tu sama sedím ...
nevím, co bude dál...
Na minulost hledím...
Ptám se, proč tenhle příběh se stal...

Potřebuju někoho, kdo mě podrží... moje kamarády...
nechápu, proč se ke mně všichni otočili zády...
Asi nestojím jim ani světu...
za jednu krátkou utěšivou větu...

Asi to tak mělo být...
slzy neustávaj...
Osud mi měl všechno vzít...
a jiný teď dostávaj...

Přeju jim to... ale nechci jenom sama vědět, co je pád...
Žiletku zahazuju...
jsem rozhodnutá... pujdu dál a za svým si budu stát...
Hned svýmu rozumu rozkazuju...
nesmíš se bát...

Vstávám... ošetřuju rány...
Mám důvod jít dál... a dělat plány...

Slzy už nestékaj...vysmívám se osudu...
vím jistě...že tak na dně už nikdy víckrát nebudu...
 
 

Reklama