Povídky

Můj Dnešní debakl...

9. prosince 2006 v 23:43 | Michal Blažek
"Michale a žádný pití. Je ti to jasný," to je mámy obvyklá věta, když někam jdu. Máma stejně jako já nesnáší alkohol, ale opravdu na ní ve svých názorech nemám. S kámošema jsme se domluvili, že se sejdem na zábavě ve vesnici kousek od nás. To zase bude mazec. Dostavil jsem se tam přesně v půl osmý, zaplatil jsem vstup a sednul jsem si ke stolu, kterej jsem zablokoval. Ani ne po pěti minutách mi přišla SMS.
Blaza nejezdi my nemuzem, dostal jsem bura a mama ma rapla sorry cus
Ale co sakra já? Oni mě měli vzít domů a táta má horečky a brácha má rozbitý auto. To byl průser, protože jít domů 4 km se mi ve tmě, lesem fakt jít nechtělo, ale všiml jsem si, že na druhý straně jsou další známý, tak jsem se k nim přidal, taky co jinýho mi zbejvalo. Kapela začala hrát a já jsem si pil kolu a bavil jsem se. To je trochu silný slovo, protože pod slovem bavit si představuju něco jinýho než naprosto ožralou společnost kolem sebe. Kdyby to bylo aspoň disko na to tancovat umím, to vlastně umí každej, ale na tohle, to je fakt na mě už moc, protože do tanečních jsem nechodil. Původně jsem měl, ale nějak to neklaplo, a tak to je snad lepší, protože já jsem absolutní taneční dřevo.
Když jsem asi hodinu hrál na mobilu hry, tak už mě to začalo docela nudit, protože svůj rekord v kostkách se mi za tu dobu povedlo dvakrát překonat a už to začínal bejt strašnej stereotyp. Tak jsem udělal zoufalej krok a začal jsem se učit kroky na valčík nebo polku já nevím, co to bylo, pro mě je to stejný. Za chvíli jsem to docela zmáknul, takže přece jen nejsem takový dřevo jak jsem si myslel. Potom se hráli nějaký osmdesátý léta a pak nějaký ploužáky. Ty poslední tam jsem si skutečně byl jistej, že nemůžu nic zkazit. Pak jsem s tou holkou skočil k baru a dali jsme si pití. Já kolu a ona víno. Nevím už kolikátou sklenici vína už měla, ale očividně to nebyla druhá, dokonce bych pochyboval i o pátý. Ta hostinská se na mě dívala jako bych spadnul z višně, když si dávám kolu, ale na to jsem už docela zvyklej a chlastat jak Dan se mi opravdu nechce, ale možná bych se to měl už naučit, protože pokud budete číst dál poznáte, že kdybych taky chlastal, že bych teď neseděl doma a nesepisoval moje dnešní zážitky. Tancovali jsme dál, pak byla další sklenice, potom to začalo bejt docela i ostřejší, zvlášť teda ploužák. No jo, problém byl v tom, že každej jsme si představoval výsledek týhle noci trochu jinak. Jeden z nás v chodbě a druhej v posteli. I když je vám to možná (nebo spíš určitě) u kluka zdá divný, moje představa byla ta druhá a taky se to blížilo těm mejm představám, ale jak to tak bývá, všechno nemusí být tak, jak se na první pohled zdá. Při jednom ploužáku jsem zaslech něco ve smyslu "Jestli nechci zajít k ní, že rodiče už určitě spěj!" Můžete si myslet, že si vymejšlím a že to by holka nikdy neřekla, ale já myslím, že nejsem hluchej, možná jenom trochu blbej. Bylo mi jasný co tohle znamená a vždycky jsem byl docela vnímavěj, ale stejně jako jsem nečekal, že za jednu sekundu se srazíme s Marsem tak jsem nečekal tohle. Bylo mi jasný, že ta holka je zpitá pod obraz a taky znám jejího kluka a taky mi bylo jasný, že by toho zejtra litovala - jestli by si to ovšem pamatovala, o čemž už teď docela pochybuju. Ale kecá se to jednoduše, ale určitě je vám jasný, že jsem prožíval velkej vnitřní souboj. Jo nebo ne, zradit kámoše nebo ne? Vzhledem k mé nekonečné blbosti je vám už jasné, kterou možnost jsem zvolil. Taktně jsem jí řek, že je zpitá pod obraz a že by toho určitě litovala asi se urazila, ale já jsem si vzal věci a naštvaně jsem odešel a dal jsem si takovou malou procházku 4 km domů. Měl jsem chuť začít brečet jako když mi bylo pět, protože to fakt bylo na mě moc. Cestou domů jsem byl tak naštvanej, že kdyby na mě vylít nějakej zloděj, tak by si rychle rozmyslel, než by na mě něco zkusil.
Tohle byl slušnej trapas a nebyl první svýho druhu, ale každej z nás má v sobě dvě strany. Stranu rozumu a stranu hormonů. Jedna musí zvítězit a taky že zvítězila. Bohužel nebo bohudík ta první. Jak byste se zachovali vy?"

I mistr tesař se občas utne

8. prosince 2006 v 23:12 | Michal Blažek
,,Je sobota sedm hodin večer a opět jedeme s kámošema na dízu. Poněvadž díza začíná v půl desátý a my jsme na místo dorazily v půl osmý, rozhodli jsme se jít se projít na Orlickou přehradu. Bylo to dál, než jsem si myslel. Když jsme tam konečně, nechci říct hotový, přišli tak už byla tma a když jsme koukali dolů z tý výšky tak to vůbec nebyl dobrej pocit naopak jsem měl pocit, že svojí večeři uvidím podruhý. A teď jít zase zpátky, to zase bude hustý. Přemýšleli jsme jestli to nemáme vzít po schodech, které jsou za drátěnkou, ale po pečlivé vzpomínce na minulou akci, kdy nás málem povečeřel vlčák jsme se radši rozhodli, že najdeme nějakou jinou zkratku. Nějaká tu přece musí být! Vzali jsme to druhou stranou a řeknu vám, že jestli tohle byla zkratka, tak já jsem čínský bůh srandy. Přišli jsme akorát když otevírali.
Dost jsem se těšil na Štěpánku (holka o který jsem mluvil minule), ale brzy jsem poznal, že to minule byl jenom takovej úlet. Měla s sebou celou svojí partu (pět holek a minimálně pět kluků) a prostě jsem neměl šanci. "Co se dá dělat, tak dáme znovu soutěž!" Kdo jich pozve víc a kdo jich dostane víc na parket. Dneska jsem absolutně ved, protože jsem to už uměl (určitě víc než předtím), ale mě i Jelčovi vypálil rybník Wakaty, když si vzal s sebou dvě holky ze Solenic s kterejma jsme se seznámili minule, ale potom už tempo nedokázal udržet. Po pár počátečních úspěších a neúspěších jsme zahlídli na protějším konci sálu dvě dost hezký holky. Jako bychom si navzájem četli myšlenky, vydali jsme se na ně jako lovci v pravěku na mamuty. Myslíte si, že je to špatný přirovnání? Já bych neřekl, protože lovci měli taky proti mamutům slabý nářadí a nevěděli jestli se vrátěj s kořistí, se zraněním nebo s neúspěchem. Když jsme přišli k nim tak jakoby povelem očí jsem zjistil, že ptát se budu já. "Nechceš si zatancovat?" moje typická první věta a budete se divit, ale je úspěšnější, než nějaký podlejzání s vínkem v ruce. "Ne ještě ne, my až později," to je typickej úhybovej manévr, ale tak lehce jsme se nevzdali. "Ne my tuhle písničku nemáme rádi" další ze série výmluv a až potom když jsme je otravovali asi čtvrt hodiny a už to vypadalo, že by nám nejradši dali pěstí jsme to vzdali.
Potom jsme si dali jednoho ferneta a kolu a šli na to znova. Tentokrát jsme šli pařit a příležitostně jsme dávali holky, který byly na parketu. Matěj do sebe házel ferneta za fernetem, rum za rumem a za chvíli byl jako motyka a vzhledem k tomu, že domů pojedeme v pět ráno a už v půl devátý hraje zápas (fotbal) tak už jsem předem věděl, jak zápas skončí (prohráli 6 : 1). Přijela i jedna moje spolužačka ze školy tak to bych ani nebyl já, kdybych jí nevyzval a poněvadž ode mě opisuje úkoly tak ani nemohla vzít roha. Asi tak kolem půl druhý, byli Wakaty i Jelča úplně hotový, ale já chtěl balit nějaký holky a vzhledem k tomu, že Jelča by už neuspěl ani u koštěte a byl línej jak veš tak jsem šel na to sám. První pokud mi nevyšel (popravdě řečeno jsem v úspěch pomýšlel jenom trochu, protože ta holka byla fakt kus). Potom jsem málem vyzval k tanci holku vyhazovače, ale naštěstí tam byla zácpa a mezitím se k ní vrátil. Svoje zuby mám rád a tak jsem to radši otočil a došel jsem si pro kolu a vrátil jsem se ke stolu a hledal další "oběť", kterou jsem nalezl dost rychle. Stála tam sama což bylo o dost jednodušší než houf. "Nechceš si zatancovat" obvyklá fráze. Odpověď: "Nevím je tam moc lidí" to už jsem věděl, že jsem uspěl, "No právě, jestli se bojíš toho, že tě někdo uvidí tak v tom houfu si tě ani nevšimne." Přikývla a bylo na ní vidět, že jí to docela těší, že pro ní někdo přišel. Abych pravdu řekl tak to nebyla žádná mis krásy, ale taky nebyla ošklivá, prostě taková mírnej nadprůměr, ale když jsem jí viděl z blízka tak jsem pomalu začínal ztrácet suverenitu. Ne, neměla žádnou vyrážku, ale bylo jí minimálně pětadvacet. Když jsme si našli místo k tanci tak jak to už bývá, začal takový nezávazný rozhovor. Byla taková na diskotéku až moc důstojná. Prostě se neuměla odvázat. Já jsem přes týden premiant třídy, vzorňák, abstinent a nekuřák, prostě vzor dokonalosti, ale tady o nic nejde, tady to prostě můžu rozbalit. Za chvíli se do toho taky trochu dostala, i když patrně pochybovala o mém duševním zdraví. A teď zpátky k tomu rozhovoru. Vystudovala vejšku na učitelku angličtiny a já jsem si skutečně připadal tu půlhodinu, co jsem s ní tancoval jako ve škole a ještě k tomu byla o půl hlavy vyšší než já. Když jsme si řekli ahoj a šli jsme každej ke svýmu stolu tak jsem se začal šíleně smát, protože já jsem fakt borec. Já sbalim o osm let starší a o hlavu vyšší učitelku angličtiny. Řekl bych, že to byl takový menší omyl, který se nestává každý den. Já jsem se musel vykecat, protože jsem to nedokázal držet v sobě tak jsem si vzal kámoše a šli jsme se projít a si čtvrt hodiny jsme se smáli jako s prominutím ten výraz "zhulení". Když jsem se vrátil přidal jsem se k znovu obživlému Matějovi (Jeho přezdívka je Jelča) a jeho spolužačce.
Chvíli jsem s nimi tancoval a potom jsem prostě pařil s klukama a dělali jsme samý voloviny. Když byly čtyři hodiny tak byl čas posledního ploužáku. Věděl jsem naprosto přesně kterou holku bych zkusil pozvat, ale jak už jsem říkal na začátku tak jsem neměl šanci a u její kamarádky jsem neuspěl, protože ona ploužáky nesnáší (to vím už od minula, ale názory se mohou občas měnit). Docela mě to i vzalo, když Štěpánka tancovala s jiným a ještě k tomu dost vášnivě, ale to je život a stejně by to nemohlo nikdy klapat.
V pět jsem nastupoval v polospánku do autobusu a když jsem přijel domů tak jsem snědl půlku štrúdlu a vypil snad litr vody a potom jsem šel konečně spát a usnul jsem snad dřív, než jsem ulehnul."
 
 

Reklama