Příběhy z hlavy

Z mrtvých vstání...

11. května 2007 v 23:21 | a-soon
Představte si holku, co jí neustále obklopuje určitá skupina lidí. Nejsou to příliš fér lidi, ale dá se s nimi bavit... a já, ačkoliv to možná není to pravé, je nazývám svými kamrády. Jistě, možná mají chyby a občas udělají nebo řeknou něco, co se mi nelíbí, ale když to potřebuju, vím, že se vždy aspoň na jednoho z nich mohu spolehnout... Nejblíž z těch všech různorodých povah mi byla nejblíž vždycky ta menší,věčně zabraná do knížek, holka. Moc hezká, ale až příliš málo výrazná nato, aby si toho někdo všiml... Pozorovala jsem jí den co den. Nadpisy na jejích knihách nebylo nic pro mě. Pořád četla nějaký slaďoučký holčičí románnky o prvních láskách patnáctiletých puberťaček. Nesledovala jsem tohle. Vždy mě na ní zaujalo něco jinýho. Když se na ní člověk podíval, všiml si jejího obličeje. Bylo to jako by jste se dívali na kolorizaci... ale inou než znáte... ona jako ta rozkvetlá květina byla šedá a ostatní věci okolo ní zářily barvami... Výraz její tváře byl takový tajemný. Možná věděla, že si ji prohlížím, ale tak nějak tomu nevěnovala pozornost... Mezitím co se ona prodírala zápetkami všech těch obdobných příběhů, já jsem si užívala života... Na žádné pařbě jsem nechyběla... Teda na skoro žádný:) Na venek mě všichni brali jak tu skvělou Monču s postavou, za kterou by se nestyděla žádná modelka. Taky jsem modleku dělala, ale nijak mi to nedávalo důvod k tomu, abych se stala jednou z těch nafrněných nanynek, které mají akorát na starost, aby se jim nezlomil nehtík... Uvnitř jsem byla menší živel... Hodná holka, co bláhově věří na lásku, ale ne na to, že ji jednou najde... Jo, pokoušelo se o mě hodně kluků, ale já byla talent na šetrný vysvětlování, že to není nejlepší nápad... Nevím, jak jsem to dělala, ale vždycky to vyšlo a ten dotyčný se ani neurazil. Mý rodiče mě hodně ve všem podporovali. Řekla bych, že lepší mámu a tátu už jsem dostat nemohla... Jediný, co mě trápilo, že jsem jedináček... Má to svý výhody, to určitě, ale mým kámoškám jsem hrozně záviděla jejich mladší, uřvaný a otravný bratříčky a sestřičky... Rodiče ale byli natolik benevolentní, že mi alespoň koupili psa, respektive fenku. Měla jsem radost, pač jsem od té doby nebyla tolik sama. Pojmenovala jsem jí Princezna. Jednou jsem s ní dokonce zabodovala i u kluků, který stáli venku před školou s těma nanynkama... Jo byl tam jeden klukm, který se mi líbil. Mno líbil je asi slabý slovo. Byla jsem do něj zblázněná, ale moje hrdost nebo spíš strach, říkejte tomu, jak chcete, mi nikdy nedovolilo víc než milý a usměvavý Ahoj, jak se máš. Musím však uznat, že když jsem těch pár písmenek vyslovovala, byla jsem úplně v pohodě. Nijak mě to neruzrušovalo... V tomhle jsem byla dobrá. Pro sebe jsem si tak říkala, že tomuhle bych nic nikdy záporně nevysvětlovala, že vztah nás dvou by neměl cenu. Jemu bych se vrhla kolem krku a nepustila ho! Jednou jsem takhle přišla ze školy, zahodila tašku a rovnou sedla ke kompu. Sputila jsem ajsko a koukala, kdo je zrovna online. Juu.. měla jsem štěstí... byl tam... a ve statusu nějakou smutnou větu. Neváhala jsem a písla mu. Nečekala jsem, že odepíše, ale přece se tak stalo! Vyptávala jsem se, co se mustalo apod. Nakonec jsem ho zbavila depky nebo toho špatnýho pocitu. Dokonce i status se rázem vylepšil. Byla jsem tak trochu šťastná, že má vůbec zájem si se mnou psát... Nevím, jak jsme to dokázali, ale u toho pc jsem proseděla celé odpoledne... Napsala jsem mu asi milión písmenek a další milión smajlíků... Nevím, cím to bylo, ale pořád jsme si měli o čem psát. Když už jsem fakt držela svoje oční víčka, aby se nezavřeli, jenom silou vůle, rozloučili jsme se... Vůbec se mi nechtělo, ale byl přede mnou ještě poslední den školy (pátek)... Jeho poslední zpráva, kterou jsme přečetla před tím, než jsem se odhládila, zněla: Dobrou noc, princezno:-* Juuuu... Byla jsem úplně v sedmém nebi. Pomyslela jsem si, tak to vidíš, Princezno, teď jsem i já princezna... To je krásný:))) Věřte mi nebo ne, ale ten den jsem opravdu usínala s úsměvem na tváři... Druhý den ráno jsem ho potkala. Tak mile se na mě podíval a pozdravil. Udělala jsem totéž a radši rychle zmizela v budově školy, aby náhodou neviděl, že jsem červená až na zadku... Juj... Takhle se to ten den opakovalo ještě několikrát. Nakonec si na mě počkal před školou aa doprovodil mě domů. Domluvili jsme se, že půjdem k jedný holce na pařbu spolu. Moc jsem se těšila. Fakt jsem se už nemohla dočkat, až se zase podívám do těch jeho krásných oček. Ale dost romantiky. Už si připadám jako ta holčina, co nevím jestli je víc začtená nebo zasněná do těch svých románků. Spíš asi obojí... ale tak proč jí to brát:) Ale počkat, když o tom tak přemýšlím, nevzpomínám si, že bych jí viděla ve škole. Mno nic... Asi si jela do knihovny obměnit svojí zásobu zaláskované literatury... Nevěnovala sjem teď pozornost tomu , kde byla nebo co kde dělala, ale tomu, co si vlatně zítr vezmu na sebe. Vybrala jsem si po dlouhém (zhruba asi tak dvohoudinovém) castingu moje nejoblíbenější a nejpohodlnější hadříky... Myslím, že se mi zase něco povedlo. Máš vkus, Mončo... Bylo už hodně hodin, tak jsem ani neprostestovala, když za mnou přišla máti, ať už jdu spát... Ráno jsem si docela pospala. Začal docela hezký den. Jela jsem do města podívat se po nákupech, protože máti tuhle dobu pro nákupy milovala... Jenže já ani moc těm krásnejm hadříkům nevěnovala pozornost... Myslela jsem na něj... Ani nevím jak, ale najednou celej den utekl a do mejdanu zbývala hoďka a půl... respektive dvě hodiny, ale s mým vysněným jsem měla spicha dřív;) Vyšňořila jsem se a pospíchala na místo setkání... Tma už vyplňovala prázdný kouty ulice a já začala nadávat, že jsem si bývala nevzala něco teplejšího. Po chvilce přišel. Byla jsem úplně v úžasu... Zasekli jsme se spolu na lavičce a povídali si... Oslovoval mě samozřejmě princezno... Juu..o bylo tak krásný... Ale pak jsme se oba podívali na hodinky a zjistili, že mejdan už začal... Přišli jsme tam a všichni tak nějak koukali a už jim v hlavě rotovalo, co ti dva spolu mají... Bylo to na nich docela vidět.. ale já měla hlavu plnou hezčích a příjemnějších věcích než sledovat jak mě někdo pomlouvá. Ale něco mi neuteklo. V rohu pokoje, kde šíleně nahlas hrála muzika, seděla věčná čtenářka... neměla knížku, což se dalo považovat ta rekord, ale byla tam sama. Docela jí to slušelo. Zbystřila, že se na ni dívám a usmála se na mě... Udělala jsem to samé a dále ji nevěnovala pozornost... JO.. možná bych to neměla řikat, ale proč vlastně ne... na mejadnu bylo plno alkoholu a já jakožto paní pařmenů, připijela jsem si s několika kámoši ze třídy, ale zároveň se snažila nezaujmout svůj doprovod jako hloupá holka, která neumí pít nebo sem přišla, aby pila... Nakonec jsem se nemusela bát... Přidal se ke mně a byla moc good nálada... Potom jsem už ale začala mít toho všeho rozruchu dost... Vzala jsem ho za ruku a odvedla na poschodech nahoru... Byly tam pokoje, ale mně jako lepší povídací místo připadal balkón. Sedli jsme si a začali tak nějak na sebe koukat... potom se ke mně víc přiblížil... Líbali jsme se. Nepřišlo mi to blbý, ale takhle jsem si to možná nepředstavovala... Vlastně jsem si to tak nepředstavovala vůbec... Celý se to nějak zhouplo... a ten můj, dosud ještě princ, se najednou začal stávat divným týpkem... Místo toho něžného plyšového svoření se z něj najednou stal surovec... Říkala jsem mu, počkej, tohle já nechci... Rozhodným hlasem mi odporoval, že určitě chci, jinak bych ho neodvedla pryč od ostatních... Byla jsem vyděšená a nevěděla, co mám dělat. Do kroužku sebeobrany jsem se ftk nikdy nehlásila, i když toho třeba teď lituju, a černý... vlastně ani jakýkoliv jiný pásek v karate nemám... Tiskl mi ruce a držel pusu, abych nekřičela. Začal mě pomalu slíkat a já už vzdala všechny naděje, že přijde někdo, kdo mi pomůže... Brečela jsem a vduchu proklínala jeho i sebe... Vyčítala si všechno... Proč jsem s ním jenom šla sem... bože... už zbýval poslední krok... Začala jsem se znovu bránit, takže to neměl jednoduchý... Ale najednou se otevřely dveře... Stála v nich ta holka (věčná čtenářka)... Viděla co se děje a já začala jště víc kopat, máchat rukama a křičet. Nakonec jsem se s její pomocí trefila tam, kde to kluky dost bolí...Popadla věci a utekla... V životě jsem nebyla šťastnější z toho, že někdo šel zrovna tam, kde já potřebovala pomoc... Zalezly jsme si spolu do pokoje a zamkly se... Říkala jsem jí, jak se to stalo a neustále jí děkovala, že mě zachránila... Ale pak jsem se zarazila... Jenom seděla a koukala... Poslouchala to, co říkám, ale neřekla ni slůvko... Bylo mi to divný... Podívala jsem se do jejích očí. tak prázdný výraz jsem ještě neviděla... Z ničeho nic začala mluvit... Říkala něco jako, že nikdo jiný než já její pomoc nezasloužila. Pryý jediná já jsem jí kdy dokázala pochopit... Věděla, že jsem si ji vždy s takovým zájmem prohlížela a snažila se uhodout, co si zrovna myslím... Teď jenom ona mluvila... Pak se omluvila, že už musí jít, že čeká... Tuhle větu jsem nijak nepochopila, ale nedávala jsem jí důležitost... Utekly jsme z toho baráku a ona mě doprovodila domů... Několikrát jsem se jí ptala, jestli nemám jít s ní, ale nehtěla... Šla jsem teda domůa připravovala pomstu na to malý namachrovaný princátko... Při tom jsem ale vyčerpáním usnula... Ráno mě probidla máti... Říkala: "Představ si, co se stalo... ta holka... chodila s Tebou do třídy..."Zarazila jsem ji... " Mami, proč chodila...??" " Mno víš ta jak pořád byla začtená, jak jsi mi o ní říkala... Našli ji dnes ráno mrtvou... Podřezala si žíly...!" Začala jsem okamžitě brečet... To nemůže být přece pravda... "A kdy se jí to stalo??" "Prý to byla sebevražda... policajti tvrdí, že je mrtvá už přibližne dvacet čtyři hodin...!" Nevěděla jsem co si myslet... Copak se mi to včera jenom zdálo??? Ale modřiny o mém těle jenom hýřily barvami... Ne nezdálo!!! Stalo se to... a já nikdy nezapomenu na ten okamži. kdy vtrhla na balkón a zachránila mě před znásilněním... Šla jsem do školy, kde jsem se náhodou dozvěděla, že ten silák, co mě chtěl... vy víte co... přestoupil na jinou školu... Tak nějak se mi ulevilo... Přišla jsem do třídy a dívala se na prázdné místo v lavici... ale všimal jsem si, že uvnitř lavice něco je... Šla jsem blíž a vyndala z ní knížku... Nijak zvláštní... za to uvnitř to bylo zajímavý... Došlo mi, že to byl deník tý nešťastnice... Možná se to nemá, ale já ho přečetla... Zjistila jsem hroznou věc... Ta holka byla znásilněná... Nemohla žít s touhle hanbou... proto se radši zabila... A proč mě zachránila?? Nemohla přece dopustit, aby se zrovna mě stalo něco tak hroznýho jako jí... Tekly mi slzy... opravdu velký...... Ten den jsem školu vzdala a šla domů... Přemýšlela a vzpomínala...... V den , kdy měla ta holka pohřeb, šla jsem se s ní naposled rozloučit... Plakala jsem a v srdci jsem měla jediné slovo: Děkuju................

Free

7. února 2007 v 19:21 | a-soon
Bylo mi šestnáct let. Chodila jsem do prváku a nějak mě učení nevzrušovalo. Byla jsem takovej ten typ, který má sice celkem dobrý známky, ale příliš se na ně snažit nemusí. Užívala jsem si života, chodila pařit, jakákoliv akce se beze mě neobešla. Byla jsem oblíbená. Nevím, jak mě mohli mít všichni rádi a považovat mě za OK holku. Já jsem pro sebe byla to největší koště na světě. Smála jsem se úplně všemu. Nikdo mě neznal jinak než vysmátou a v dobrý náladě. Jednou k nám přijela nějaká vzdálená sestřenice. Vživotě jsem ji neviděla, ale co na tom nezáleží. Připadal mi jako taková mouchy snězte si mě. Tichá, prkenná. Taková maličko crazy. Vzala jsem ji s sebou ven a představila ji všem svým kamarádům, kteří byli zrovna poruce. Takhle jsme začali chodit ven každý den všichni. Najednou jsem cítila, že mají všichni radši ji. Nevdilo mi to. Přála jsme jí to. Aspoň mohla být s nimi venku a já simohla dělat svoje záliby. Začala jsem si víc všímat lidí, kteří se mnou chodili do třídy a nebyli vůbec vidět. Odříkala jsem pařby. Chodila jsem různě po městě. Neviděla jsem v tom nudu. Přišlo mi to fajn. Ale moje stará parta mi chyběla. Po nějakém čse už po mě neštěk ani pes. Za to o moji milou sestřenici byl zájem opravdu velký. Stala se vlastně mnou. Zkamarádila jsem se s jednou partou. Nebyla úplně ideální, ale aspoň jsem ty celé dny nebyla sama. Být sama už mi totiž začalo lézt na mozek. Se sestřenicí jsem vídala už jenom ve škole a u snídaně. Jinak byla pořád někde pryč. Moje parta nebyla normální. Braly se tu drogy a teď šlo o to, kdy je začnu brát i já. Nejdřív jsem to chtěla zkusit sama, ale říkala jsem si, jestli mi to za to vůbec stojí. Zkazit si život. Po tom, kdy mě už ani bývalá parta přestala zdravit, jsem v afektu šla a dala si něco. Po chvíli jsem nevěděla kde jsem, ale bylo mi to jedno. Byla neskutečná psina. Neřešila jsem čas. Všechnno bylo hrozně vtipný. Stal se ze mě hroznej závislák. Přestala jsem chodit do školy a žila jenom v kouzlu drog. Když jsem s tak jednou vracela domů úplně sjetá, potkala jsem kluka z mý ex party. Dřív jsme si byli docela dost blízcí. Podíval se na mě. Nevěděl, co si má myslet. Byl docela dost překvapenej. Podíval se mi do očí a vypadlo z něj: "Ahoj!" Koukala jsem jako vyvoraná myš. Zasmála jsem se a řekla čau. Pak jsem zamířila domů. Stál tam pořád na tom samém místě jakoby se zastavil čas. Když jsem se po chvíli ohlédla, vídělaj sem, že míří ke mně. Volal na mě: "Eli, to seš ty?!" vy svém snění jsem na něj milým a usměvavým obličejem plácla: "Mno a kdo by to byl jinej?" Povídali jsem si. Musím uznat, že jsem se za sebe docela styděla. Znal mě jako doknalou holku, se kterou se nikdy nenudil. A najednou nevěděl, co si se mnou povídat?!! Zeptala jsem se ho na sestřenici. Podíval se na zem. Řekla jsem mu, proč nemluví:) Vypadlo z něj několik slov, který nikd nezapomenu: "Mno, víš...Já s ní teď chodím!" Hrklo ve mně, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. S úsměvem jsem ho pobídla, ať mluví dál. Řekl: "Miloval jsem tě, ale prostě potom přišla ona a tebe už jsem moc nevídal. Rozuměl jsme si s ní jako s tebou. Ale tobě se žádná nevyrovná..!" Slzy se mi tlačily do očí. "Ale vždyť o co jde:) já Vám to přece přeju, mněto nevadí, že spolu chodíte," ačkoliv mi můj rozum říkal neříkej to, se vší silou jsem to ze sebe dostala. Podíval se na mě a řekl: "Ale mě to vadí!" "Proč?" Vzal mě za ruku..."Protože tě pořád miluju, ale Terezu nemůžu opustit. Bojím se, že by si něco udělala." té době už jsem své slzy neudržela pod kontrolou. Rozplakala jsem se a snažila se mu říct, že jí nikdy nesmí opustit a už vůbec ne kvůli mně. Uřel mi slzy svojí rukou a políbil mě. Odrthla jsem se: "Co to sakra děláš?!" "Dělám to, k čemu jsem neměl odvahu, když na to byl čas... kdybych to neudělal teď, už nidky!" Rozpačitě jsem vstala a řekla, že už musím jít. "Sbohem.." Slyšela jsem za sebou, když jsem se otočila a snažila se co možná nejrychleji zmizet. Doma jsem se zavřela do pokoje. Přišla máma a začala na mě řvát: "Miláčku! Zítra máš poslední možnost vrátit se do školy nebo letíš z baráku!!!" Rozbrečela jsem se a začala si uvědomovat, jak mi ta chvíle, kdy moje sestřenice Tereza překročila práh našeho bytu, zničila život. Od vedle jsem slyšela samou chválu na moji bezchybnou, veleúspěšnou a milou sestřenici... Zapla jsem si rádio, jediná věc, kterou mi máma ještě nechala, a zaposlouchala se. Hrála písnička, kterou jsem moc dobře znala. Naposledy jsem ji slyšela, když jsem byla s mojí partou. Broukala jsem si její melodii. Když skončila, řekli, že je od Petra pro Eli. "Cože?! ..ne to nemohl být Péťa..." Vypla jsem rádio a začala se připravovat do školy. Nechodit do školy je jedna věc, ale nemít kde bydlet je věc druhá. Ráno jsem se opět po dlouhé době viděla s Terezou. Dívala se na mě zahořkle a s nenávistí. Usmála jsem se na ní a přestala vnímat, že s ní sedím u jednoho stolu. Pak jsem radši rychle zamířila ke škole. Chyt mě absťák, takže nejdřív jsem si dala dávku a pak vkročila do toho místa plnýho vzpomínek-školu. Šla jsem po chodbě a celý si to tam prohlížela. Vůbec jsem to tu nepoznávála. Vlastně jsem ani nevěděla, kolikátýho je. Přišla jsem do třídy a sedl si úplně do poslední lavice. Nevšímala jsem si lidí okolo. Byli mi ukradení úplně všichni. Nechtěla jsem se ani dívat ke dveřím. Co kdyby zrovna vešel Péťa. Vstoupil jeden učitel. Podíval se na mě a řekl: "Ale, Majerová už jezdravá... Mno výborně!" V mozku mi proběhla myšlenka: "Mno tak sis zahásil a teď si dej odchod, dědo!" Ve přední části třídy se pomalu scházela moje bývalá parta. Smáli se jako obvykle. Myslím, že ani nevěděli, že jsem zpět. Nenápadně jsem pozorovala včechny okolo. Ke každému se mi vybavila nějaká hrozně krásná vzpomínka. A oni? Oni už ani nevědí, že existuji... Sešli se všichni. Pořád jsem ale nikde neviděla Péťu. Středem pozornosti byla samozřejmě Tereza. Ale počkat. Po kom se to válí?! Kde má Petra?! Zeptala jsem se nějakýho kluka, kde je Pety. Podíval se na mě s jistym nezájmem a řek mi: "Ty seš divná ne?! Pety měl přece bouračku. Je mrtvej!" Nechala jsem si tohle všechno zopakovat. Myslela jsem, že jsem ve špatnym snu. Vyběhla jsem ze třídy jako kulovej blesk a běžela na moje tajný místo pod mostem. Měla jsem tam schovanou fotku naší party. Byl tam i Péťa. Držel mě tam kolem ramen a smál se. "Ne to není možný! Pěťa přece nemoh umřít to ne!!! Vždyť byli všichni v pohodě. Nikdo nebrečel. Nealo mi to a vrátila jsem se do školy. Běžela jsem chodbou jak splašenej kůň. Neviděla jsem, neslyšela jsem, zajímala mě jenom pravda. Do někoho jsem vrazila. Ten dotyčný na mě volal: "Eli, počkej, kam běžíš?!" Ten hlas pčece znám! Oto čila jsem se a stál tam Petr. Rozběhla jsem se a skočila mu do náruče. "Kdes byl? nějakej kluk mi řekl, že je po tobě!" "Cože? Kdes to vzala! To je fakt vyvrhel, když mu přijde vtipný říkat takový věci!" "A kde máš Terezu?" "Nevím a je mi to upřímně jedno. Rozešel jsem se s ní!" Nevěděla jsem, jestli mám jásatt štěstí nebo ho utěšovat. Obejmul mě a řekl: "Ona mě podvádí na každym rohu. Už jsem to s ní nemohl vydežet! Miluju jenom tebe..." Vzala jsem ho za ruku a vedla ho pryč ze školy. Zatáhla jsem ho až do parku. Sedli jsme si a já mu řekla, že ho hrozně miluju. Potom jsem jen tak seděli, dívali se na sebe a smáli se. Někod by řekl, že jsme blázni, kdyby nás viděl, ale mi nepotřebovali nic říkat. Užívali jsme si toho, že jsme spolu. Najednou jsem bylaj jako když jsem se ocitla opět v mém starém světě. Všechno bylo jako dřív. Šla kolem moje parta a mávala na mě. Nevěděla jsem, co se stalo. To se mi to všechno jenom zdálo?! Podívala jsem se na Petra a on mi řekl, že od té doby, co přijela Tereza jsem se změnila. Tereza prý mezi tím vystřídala všechny kluky z party. Hrozila jim, že když s ní nebudou chodit, že se zabije. "A kde je Tereza teď?" Zeptala jsem se Petra. "Sedí ve vlaku a jede domů.." "A proč? Jede domů. Vždyť bydlí u nás?! Péťa se zasmál a řekl: "Tereza tu byla jenom na měsíc, protože jí rodiče nechtěli nechat doma samotnou, prý by něco udělala." "Mno moment, to mi chceš říct, že tenhle strašnej svět trval jenom měsíc?! Vždyť mně to připadalo jako rok..." "Asi proto, že si celou dobu jenom přemýšlela a uvědomovala sis, že už nemůžeš vrátit to, co si opustila a měla tak ráda." Vstala jsem, vzala Petra za ruku a utíkala s ním za partou. Ještě ten večer jsme šli do našeho klubíku a pořádně zapařili. Všechno bylo jako dřív. Teda až na to, že jsem stěží odvykala těm hnusnejm drogám. Mý kamarádi ale byli silnější droga, a tak jsem s jejich pomocí po celkem krátké době přestala. Ze školy mě naštěstí nevyhodili, za to jsem jim byla opravdu moc vděčná. Celej svět se mi postavil na nohy. Byl to super pocit vědět, že nejsem na světě sama. Stala se ze mě opět ta free girl a uvědomila jsem si, že občas je nutný dostat se na samý dno, aby se všechno mohlo dát znovu dopořádku... Dík...
 
 

Reklama